Zemědělství – Perspektivy a výzvy do budoucnosti
Článek publikován 22. 5. 2024Strategie rozvoje zemědělství představuje komplexní oblast, která vyžaduje hluboké pochopení aktuální situace a jasné vize budoucího směřování. V tomto kontextu čelíme široké škále názorů a bohužel i demagogii, která často brání v konstruktivní diskuzi a hledání optimálních řešení.
V posledních 100 letech zemědělství prodělalo revoluční transformaci, jež překročila představivost většiny lidí. Tento dramatický vývoj lze snadno ilustrovat pomocí statistik. Například v roce 1900 tvořilo zemědělství až 50 % pracovní síly a bylo dominantním ekonomickým sektorem. Sto let nato se tento podíl v České republice snížil na 8 % a v Evropské unii na 11 %. Dnes zemědělství zaměstnává pouze 3 % pracujícího obyvatelstva v České republice a 4 % v Evropské unii.
Nízký podíl pracujících v zemědělství může svádět k závěru, že se jedná o minoritní oblast, která si nezaslouží velkou pozornost. To je však velký demagogický omyl. Právě zemědělství hraje klíčovou roli v budování kvalitní životní úrovně.
Životní úroveň není pouze otázkou hmotného bohatství a luxusu, ale především kvality životního prostředí a dostupnosti zdravých potravin. I když se obklopíte drahými věcmi, bez čerstvého vzduchu, čisté vody a zdravých potravin nebudete moci žít plnohodnotný život. To platí jak pro jednotlivce, tak i pro celou společnost.
Stát má základní úkol budovat životní úroveň svého obyvatelstva. Toho nelze dosáhnout bez prosperujícího a udržitelného zemědělství. Investice do zemědělství nejsou zbytečným vynakládáním energie, ale naopak strategickou nutností.
Zemědělství se znovu ocitá na křižovatce a na nás záleží, jaký směr a dynamiku mu dáme. Před více než 100 lety zemědělství zajišťovalo obživu pro většinu populace. Po druhé světové válce stálo zemědělství před velkou výzvou: zajistit dostatek dostupných potravin pro rostoucí populaci a země zpustošené válkou.
Evropa po druhé světové válce ležela v troskách. Infrastruktura byla zničená, průmyslová výroba ochromena a zemědělská produkce rozvrácena. V důsledku toho čelila Evropa rozsáhlému nedostatku potravin. Francie v tomto kritickém období udělala průkopnický krok. V roce 1948 zavedla první rozsáhlé programy zemědělských dotací. Cílem těchto programů bylo stimulovat zemědělskou produkci, podpořit investice do modernizace a mechanizace a co nejrychleji zajistit potravinovou soběstačnost a s tím související bezpečnost. V roce 1957 se založením Evropského hospodářského společenství (EHS) myšlenka dotační politiky rozšířila i do dalších částí Evropy. Záměrem zakládajících států EHS – Německa, Francie, Itálie a Beneluxu – bylo zajistit potravinovou soběstačnost a důstojnou životní úroveň pro zemědělskou komunitu v regionu. Lze s jistotou říci, že zemědělství a dostupnost potravin patřily mezi klíčové motivace, které vedly k vytvoření základů Evropské unie.
České zemědělství se muselo vyrovnat s podmínkami stanovenými v přístupových protokolech, i když mnohé z nich byly založeny na nerovnosti. Tato skutečnost vedla k řadě změn a adaptací v tomto sektoru.
Současný stav Evropské unie naznačuje, že původní cíle a principy společné zemědělské politiky, stanovené po druhé světové válce, byly z velké části naplněny. Nicméně v dnešní době se dotace v zemědělství stávají předmětem politikaření. Dotace již nejsou nezbytné k zajištění fyzické dostupnosti potravin, která byla v Evropě dosažena.
Dnešní úloha dotací by se měla zaměřit výhradně na ekonomickou dostupnost potravin. Pro některé sociální skupiny se ovšem tato ekonomická dostupnost stává neúnosně drahou. Nové vize Evropské unie bohužel často opomíjejí historické úspěchy Evropy v oblasti zemědělství a uchylují se k restrikcím, které ohrožují jak cenovou, tak i fyzickou dostupnost potravin. V této souvislosti je opodstatněné znovu otevřít otázku dostupnosti a rovnosti na zemědělském trhu EU. Společná zemědělská politika by měla být ukončena v okamžiku, kdy její nařízení ohrožuje fyzickou dostupnost potravin na trhu některého členského státu.
Je nezbytné provést hloubkovou analýzu a detailně prozkoumat výrobní a geografickou strukturu zemědělství v jednotlivých členských státech. Systém zemědělství se v Evropě značně liší, od tradičního farmaření v menším měřítku až po intenzivní průmyslové procesy. Pro efektivní řešení nerovností a dosažení udržitelné budoucnosti zemědělství v EU je klíčové najít správné vyvážení mezi velkými zemědělskými podniky a malými farmami. Podpora pouze jedné z těchto skupin by byla chybným krokem.
Oba typy zemědělských provozů hrají na trhu důležitou roli a doplňují se navzájem. Velké podniky zajišťují produkci základních potravin v dostatečném množství a za dostupné ceny, zatímco malé farmy přispívají k rozmanitosti produkce, sortimentu a vytvářejí pracovní příležitosti v regionech.
Nedávné období nám ukázalo značné výzvy, jako byl covid-19 a uzávěry regionů. V reakci na tyto události je nezbytné v rámci Evropské unie budovat potravinovou soběstačnost na úrovni jednotlivých států i celého bloku. Tím zajistíme bezpečnost dodávek potravin a zároveň posílíme odolnost Evropy vůči negativním vlivům a výzvám, včetně válečných konfliktů, které jsme si mysleli, že v Evropě jsou již minulostí. Implementace takového přístupu by pomohla udržet pracovní sílu, stabilitu a jistotu v zemědělském sektoru a zajistit návratnost investic v horizontu 10 až 15 let. Regulace cen potravin je nezbytná z důvodu základního úkolu definovaného na Světové konferenci o potravinách v Římě v roce 1974. Potravinová bezpečnost je definována jako „stav, kdy všichni lidé mají vždy fyzický a ekonomický přístup k bezpečným a výživným potravinám v množství dostatečném k uspokojení potřeb pro jejich aktivní a zdravý život“.
Je nutné si uvědomit, že struktura stravovacích návyků a výrobní i geografické možnosti se v rámci Evropské unie značně liší. Proto je nemožné stanovit jednotná pravidla pro všechny státy. Řešením je větší míra lokalizace a následná spolupráce, která by umožnila doplňovat a dodávat produkty do států, kde chybí, a zároveň by podpořila výměnu zboží a zlepšila sortiment v celé EU.
Zemědělec a potravinář, který investuje do výroby a musel by se vyrovnat s návratností 10-15 let, jelikož jeho produkt by byl regulován z důvodu dostupnosti pro spotřebitele, musí mít na druhou stranu jistotu ohledně svého postavení na trhu. Jeho činnost nesmí být znehodnocována dumpingovým dovozem nebo odlišnou dotační politikou, a to ani z třetích zemí. U takových dovozů rizika převažují nad krátkodobým přínosem pro spotřebitele. Při dovozu potravin z jiné části Evropské unie by cena výrobku musela být účtována v plné výši. Případná dotace by se vztahovala až na území, kde bude výrobek umístěn, a byla by započítána v úrovni dané země.
Evropská unie ztratila dynamiku v podpoře inovací a progresivních přístupů k zemědělské produkci. Zaměřuje se spíše na konzervativní metody, ačkoliv zemědělství má bohatou historii revolučních inovací, která je patrná na dramatickém nárůstu efektivity za posledních 100 let. Svět nabízí širokou škálu inovativních postupů, které dotační politika EU přehlíží. S využitím moderních technologií je pěstování zeleniny možné i v oblastech zdánlivě nevhodných. Ve světě tyto nové přístupy řeší tento problém tak radikálně, že eliminují vliv ročních období a dosahují soběstačnosti a celoroční dostupnosti čerstvých produktů.
Je nezbytné zřídit fond na podporu významných, a to i revolučních inovací v zemědělství a definitivně opustit dotační politiku, která nutí sektor k stagnaci a podporuje konzervativní přístupy, které již vyčerpaly svou užitečnost. Dotační systém by se měl zaměřit na podporu inovací a zpřístupnění kvalitních potravin konečnému spotřebiteli v dostatečném množství za ceny dostupné pro všechny sociální skupiny, čímž by se vytvořily podmínky pro zdravý a důstojný život.
Dokonce bych si dokázal představit, že zmíněný fond by vlastnil technologie a poskytoval je menším farmářům k užívání. Tím by se jim usnadnil přístup k inovativním postupům, které by jim pomohly zlepšit kvalitu produkce a vytvořit nová pracovní místa. Řekněme, že by se jednalo o program sdílené zemědělské péče. V minulosti byl podobný model s úspěchem vyzkoušen v rámci jednoho nejmenovaného podniku a fungovalo to výborně.
Hodnota trhu s potravinami v EU dosáhla v roce 2023 obrovské výše 1 300 miliard EUR. Toto číslo záměrně zdůrazňuje mimořádnou sílu, kterou tento trh v současnosti disponuje. Jakýkoli pokus o narušení tohoto hodnotového řetězce se setká s odpovídajícím odporem. Proto bude nutné vynaložit promyšlené úsilí a naše země se bude muset spojit se strategickými partnery srovnatelné velikosti, jako je Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko. Polsko v tomto ohledu nepředstavuje vhodného partnera.
Dotace v zemědělství vyvolávají ve společnosti silné emoce a staly se důležitým politickým tématem. Mnoho lidí nevnímá dotace jako technologii, která má zpřístupnit potraviny obyvatelstvu za nízké – dostupné ceny, ale spíše jako formu legální korupce, která umožňuje zemědělcům obohacovat se na úkor daňových poplatníků. Toto vnímání je však zjednodušené a mylné. Je pravda, že systém dotací, zavedený po druhé světové válce, splnil svůj účel a v minulosti pomohl zajistit potravinovou bezpečnost. V současnosti však již neodpovídá aktuálním potřebám a vyžaduje zásadní reformu. Případná reforma zemědělské politiky se nesmí vyhýbat otázce plýtvání potravinami v Evropské unii. Podle statistik se ročně vyhodí 173 milionů tun potravin, což představuje zhruba 11 % veškeré vyprodukované potravy v EU. Tato alarmující skutečnost je obzvlášť znepokojivá v kontextu znovu se rozvíjející potravinové nejistoty, s níž se potýkají některé sociální skupiny. Strukturu spotřeby potravin je nutné rozdělit na dvě kategorie:
Potraviny důležité: Jsou to potraviny nezbytné pro zdravý vývoj a fungování organismu. Patří sem například chléb, brambory, zelenina, lokální ovoce, maso, ryby, mléko a mléčné výrobky, vejce, luštěniny a rostlinné oleje.
Potraviny méně důležité: Do této kategorie spadají potraviny, které pro naše zdraví a výživu nejsou nezbytné a bez kterých se obejdeme po delší dobu. Tyto potraviny nám spíše zprostředkovávají pocit vyšší životní úrovně a rozmanitosti v jídle. Mezi typické příklady patří bramborové lupínky, cukrovinky a slazené nápoje.
Denní optimální energetická odhadovaná hodnota by se měla pohybovat na úrovni:2 400 – 2 700 kcal pro zdravé muže2 200 – 2 400 kcal pro zdravé ženy2 000 – 2 200 kcal pro důchodce a děti Vše nad tyto hodnoty by se mělo řadit do neregulované, nedotované nadspotřeby.
Základním úkolem státu je zajistit fyzický a ekonomický přístup k bezpečným a výživným potravinám v množství dostatečném pro uspokojení potřeb pro aktivní a zdravý život. Nadměrná konzumace obilovin, cukru, vajec a živočišných tuků nad doporučené limity vede k nadváze a obezitě obyvatelstva. Cílem není nikomu striktně diktovat, kolik a co má jíst, ale spíše motivovat k zodpovědné konzumaci. Spotřeba potravin nad určitou úroveň by tak měla být spojena s tržní, nedotovanou cenou. Kdo si takovou stravu zvolí, ať si ji adekvátně zaplatí. Na druhou stranu bohužel pozorujeme, že někteří senioři vynechávají důležité potraviny z nutričního koše, a to z důvodu jejich rostoucí nedostupnosti. Tato nerovnováha má negativní dopad na jejich zdraví a následně zatěžuje náš systém zdravotní péče.
Rozdělení potravinového koše: Kategorie Doporučená denní dávka Množství na osobu ročně Maso a masné výrobky – Hovězí maso + vnitřnosti 55 g 20 kg – Vepřové maso na kosti 110 g 40 kg – Ostatní maso 14 g 5 kg – Drůbež 55 g 20 kg – Ryby 55 g 20 kg Vejce 3 ks 11 kg Cukr 50 g 20 kg Luštěniny 50-100 g Zelenina 400-500 g Brambory konzumní 200-300 g Ovoce 250-350 g 160 kg Obiloviny 330 g 120 kg Mléko kravské 710 ml 260 kg Tuky – Máslo 11 g 4 kg – Sádlo 11 g 4 kg – Rostlinné tuky a oleje 61 g 22 kg Musím zdůraznit, že uvedené údaje jsou orientační a mohou se lišit v závislosti na zemi. Různé země Evropské unie mohou mít odlišné složení potravinového koše, které odráží specifické stravovací návyky daného národa. I v České republice je potřeba potravinový koš aktualizovat, jelikož se touto problematikou v kontextu dotování potravin dosud nikdo systematicky nezabýval.
Velké systémové zemědělské podniky jsou schopny zvládat velkou část svých služeb. V tomto ohledu jsou menší farmy a soukromí zemědělci v nevýhodě. Místo nekoncepční podpory by měly být vybudovány servisní organizace, které budou poskytovat odbornou službu menším zemědělcům bez úplaty. Zároveň by mohl probíhat společný nákup surovin a jejich následný výkup, kdy základní platba by byla realizována až po sklizni nebo realizaci plodinových nebo živočišných surovin.
V podstatě lze konstatovat, že tento poměr je v pořádku, když víme, že ideální rozložení, tzv. zlatý řez, je 50/30/20. Podívejme se však na strukturu výdajů u 50% obyvatel s nízkými příjmy. Výdaje za potraviny u této skupiny dosahují 32,2 %, zatímco výdaje za energie se pohybují mezi 10 a 15 %. Tato skupina již netvoří žádné úspory, což představuje vážný problém. Pokud připočteme náklady na bydlení (33,5 %), dopravu (13,5 %), oblečení a obuv (8%) a nezbytné zdravotnické služby (7,5%), dostáváme se k celkovému poměru výdajů k příjmům v rozmezí 105-110%. Kde by tato skupina obyvatel mohla ušetřit? Odpověď je zřejmá: na potravinách, a to není všechno! Celkové výdaje na zdravotní péči představovaly v roce 2021 19,6 % z celkových disponibilních důchodů domácností v ČR.
Nerovnost ve struktuře obyvatelstva je neakceptovatelná. Zlatý řez by měl platit zejména pro ty nejchudší vrstvy, zatímco u nejbohatších se dá tolerovat větší rozpětí. Je nepřípustné, aby se až polovina populace potýkala s chudobou. Stát by se měl v první řadě zaměřit na řešení chudoby a až poté na podporu charitativních aktivit v zahraničí a nákup drahého šrotu.
Slušovice květen
Doc. JUDr. Ing. Karel Nedbálek, PhD., MBA
Rostislav Čuba
Pro další informace si můžete přečíst také článek Strategie rozvoje zemědělství na Parlamentních listech ZDE.